Stojím na zastávce MHD a starší paní vypadne z rukou malý bonbón. Obslouží se, navlékne rukavice a šouravým pohybem se pomalu přemístí k bonbónu ležícímu na chodníku.
Vezme do ruky hůl, o kterou se do té doby opírá, a dvěma dobře mířenými ranami hodnými bývalé profesionální golfistky ten bonbón odpálí do silnice.
Hotovo, uklizeno.
U mě čisto.
Kam s tím sněhem
Připomnělo mi to situaci z nedávné sněhové kalamity. Řidiči měli od rána obrovské problémy vyjet prudký kopec, protože neustále sněžilo a silničáři nestíhali. Auta hrabala, autobusy někdy zůstaly v zastávce i několik hodin, protože jakmile v kopci zastavily, už se nedokázaly rozjet.
Z bytového domu při hlavní silnici vyšel pán a začal svědomitě uklízet chodník kolem domu. No, jenže kam s tím vším sněhem? Uklízím přece chodník, takže do silnice! A začal hrnout sníh už tak dost zoufalým řidičům přímo pod kola.
U mě čisto!
Po mně potopa
Mám zato, že dáma s bonbónem i správce domu byli vedeni dobrým úmyslem.
Paní po sobě nejspíš chtěla uklidit, co nadrobila, a pán chtěl uklidit okolí domu pro sebe a pro ostatní, aby bylo bezpečné.
Nejspíš chtěli mít, obrazně i doslova, zameteno před svým prahem.
Nejsme oddělení
Připomnělo mi to, jak odděleně se často vnímáme. Nejsme izolovaní jednotlivci, všichni jsme propojení v jeden jediný celek.
Když mi na zahradě shnije jablko a já ho hodím k vám na zahradu, mám sice čisto, ale to jablko tu pořád je, jen hnije u vás.
Když nahrnu sníh z chodníku do silnice, pěší mají bezpečnější průchod, zato řidiči mají větší peklo.
A tak se ptám – mohli bychom při tom prospívání „sobě/našim“ také neškodit „ostatním/jim“?
Protože není žádné sobě ani ostatním.
Nejsme tak oddělení, jak se zdá.
Zkusme se vnímat jako celek.
Protože jsme.
