Jej. Už se trochu ošívám, a to jsem ještě nezačala psát. Jak začít… Small talk je v našich končinách (a možná ve všech) pojem označující jakousi nezávaznou, rádoby zdvořilou konverzaci, která se odvíjí mezi lidmi, kteří se mohou i nemusí znát.
Téma small talku se leckdy točí kolem stížností na počasí, na zacpané silnice, uzavírky nebo jiné podobně „optimistické“ téma.
Někdy se konverzace odvíjí samoúčelně, tedy jen proto, aby se odvíjela. Jako projev domnělé zdvořilosti, výplň, aby řeč nestála.
Big talk
Ještě je tu bratr small talku. Big talk ve slovníku cizích slov asi nenajdete, ale zcela jistě máte ve svém okolí jeho aktivní(ho) vyznavače.
Je to člověk, se kterým když obvykle zapředete hovor, po vzájemném pozdravu z toho přestane být roz-hovor, ale spíše one-(wo)man show. Stejnosměrný proud slov od ní nebo od něj směrem k vám.
Na konci projevu může zaznít, že jste si dneska krásně pokecali, že už musí dotyčný/á běžet nebo že jste jim dneska o sobě ani nic neřekli. 😅 Inu, nebylo kdy ani jak, museli byste se o slovo porvat, což se vám nejspíš nechtělo.
Ticho není nepřítel
Zvykli jsme si vše tak vyplňovat, že nám nezbývá prostor pro ticho.
Kdyby se někdy kousek ticha náhodou našel, zaplníme ho, jedno čím, hlavně něčím.
Jen aby nebylo prázdno.
Aby nebylo ticho.
Jenže stejně tak jako písmenka textu potřebují mezi sebou občas mezeru, i naše mluvená řeč potřebuje pauzy. Dávají dokonce vyniknout řečenému – stejně jako vpsanémtextutakynepíšetevšechnodohromadyprotožekdobysevtompakvyznal.
Ticho není nepřítel ani nemoc, která by se měla okamžitě při prvním výskytu vymýtit.
Pojďme klidně občas mlčet.
Pojďme mlčet i spolu!
Když s někým mluvíte a zrovna vás nic nenapadá, není to výzva k rychlému zaplnění prostoru jednočímhlavněněčím.
Je to výzva k zastavení. A z toho ticha pak, ve správný čas, leckdy vzejde něco zajímavého.
Vyzkoušíte to?
